Předběžný právní názor soudu

Bez ohledu na to, zda v konkrétním případě stojí daná osoba na straně žalovaného anebo žalobce, a bez ohledu na to jak jistá si je tato osoba úspěchem v projednávaném sporu, už samotná skutečnost, že se v dané věci vede soudní řízení, je významným zásahem do právní jistoty obou, resp. i vícero účastníků sporu. Často nejde o přímý negativní dopad (např. o zákaz nakládání s majetkem na základě předběžného opatření vydaného soudem), no jeho důsledky může (zejména) podnikatel – žalovaný pocítit i v obchodních vztazích se soudem projednávanou věcí nesouvisejících. Ustanovení o tom, že daná osoba není účastníkem žádného soudního řízení, se v praxi vyskytují téměř v každé sofistikovanější smlouvě, a to za účelem ochrany druhého kontrahenta. Je teda zcela přirozené, že obě strany sporu budou mít zájem na tom, aby co nejdříve alespoň předběžně poznaly názor soudu na projednávanou věc, a na základě toho zhodnotily svoje postavení (šance uspět ve sporu) a případně i přijaly patřičné opatření.

Významným milníkem, který umožňuje stranám sporu obeznámit se s předběžným právním názorem soudu v dané věci, resp. jakýmsi nástrojem, na podkladě kterého se účastníci sporu dozvídají o způsobu uvažování soudu, představuje novelizované znění ustanovení § 100 ods. 1 zákona č. 99/1963 Zb. Občanský soudní pořádek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSP“), inkorporovaný do slovenského právního řádu zákonem č. 384/2008 Z.z. (dále jen „novela“), a to s účinností od 15.10.2008.

Podle již zmiňovaného ust. § 100 odst. 1 OSP poslední věty během řízení může soud účastníkům uvést, jak se na základě dosud tvrzených a prokazovaných skutečností jeví právní posouzení věci. Z uvedeného je zřejmé, že soud sice může, ale není v řízení povinen uvést účastníkům svoje předběžné právní posouzení věci. V praxi proto často dochází ke kontroverznímu chápání tohoto nového institutu soudy, když příslušný soud/soudce i bezdůvodně odmítne poskytnout účastníkům svůj předběžný právní názor. Je možné se však domnívat, že poskytnutí předběžného právního posouzení věci je na místě minimálně tehdy, pokud se spor nachází už v pokročilejším stádiu, např. pokud bylo v řízení ve významné míře provedené dokazování a soud je schopen na jeho podkladu zformulovat svůj postoj v dané právní věci.

Předběžný právní názor soudu je potřebné vnímat v širších souvislostech, a to i z pohledu systematického zařazení tohoto institutu v rámci OSP. Samotné ust. § 100 odst. 1 OSP v první větě totiž upravuje i zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení: ihned poté, co bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Účelem předběžného právního posouzení soudu je tedy evidentně přispět i k naplnění této zásady, t.j. přispět k zefektivnění a zrychlení soudního řízení. Jeho přiměřeným uplatněním soud v řízení zaměřuje pozornost účastníků na to, co je podle předběžného posouzení soudu v řízení relevantní a co není, a tedy na co se účastníci mají v řízení zaměřit (např. které skutečnosti považuje soud za relevantní a je proto potřebné je prokázat, resp. je soud má za dostatečně prokázané). Nicméně nic nebrání účastníkům v tom, aby se v řízení zaměřili i na jiné skutečnosti, argumenty, důkazy, resp. aby se předběžným právním názorem soudu vůbec neřídili anebo, aby právě naopak, kladli ještě větší důraz na skutečnosti, které soud nepovažuje za relevantní a přesvědčili tak soud o pravdivosti a relevantnosti svých tvrzení (a zároveň se tak vyhnuli překvapivému rozhodnutí soudu). Na druhé straně v případě, pokud si účastníci předběžný právní názor soudu osvojí, je možné důvodně předpokládat, že se budou při svojí argumentaci zaměřovat na ty skutečnosti, které jsou z pohledu soudu relevantní, a tím soud do značné míry odbřemenit, v důsledku čeho je možné předpokládat i zrychlení samotného řízení.

Z pohledu obsahové stránky předběžného právního názoru nechává zákonodárce soudu významnou míru volnosti. Je na zvážení soudu do jaké míry odůvodní výsledky svého předběžného posuzování věci, a jelikož není zákonnou povinností soudu poskytnout svůj předběžný právní názor účastníkům, je rovněž na uvážení soudu, jestli ho soud účastníkům vůbec poskytne (v praxi se velmi často stává, že ne). V každém případě by však měl soud při poskytování předběžného právního názoru vycházet z dosud přednesených tvrzení a účastníky tvrzených a prokázaných skutečností. Ne v každém stádiu soudního řízení je možné předběžný právní názor soudu prezentovat. Za zcela správný je potřebné považovat postup, pokud soud odmítne svůj předběžný právní názor uvést v případě, když to dosavadní stádium řízení neumožňuje, např. pokud nejsou vykonány všechny důkazy. Na druhé straně, jelikož soud svůj předběžný právní názor uvádí v řízení, není vyloučené (zejména pokud to dovoluje důkazná situace), že tak soud vykoná už na prvním jednání.

V právní praxi se můžeme setkat i s názorem, že soud by neměl vyslovit předběžný právní názor v případech, pokud by jeho obsah byl v podstatných rysech totožný s právním posouzením předloženým soudu účastníky řízení anebo vedlejšími účastníky, jelikož by to v takové procesní situaci znamenalo porušení nestrannosti soudu a byl by to důvod pro námitku podjatosti. Proto, pokud vůbec, by měl soud účastníky informovat o vlastním právním posouzení, které by bylo úplně anebo podstatně odlišné od toho, které přednesli v průběhu řízení účastníci anebo vedlejší účastníci. S takovým názorem však není možné souhlasit. Soud by byl při takovém výkladu zákona v poskytování předběžného právního názoru omezen pouze na ty případy, kdy by se jeho názor lišil od právního posouzení kteréhokoliv účastníka a zároveň i vedlejšího účastníka sporu. Skutečnost, že je právní názor soudu shodný s právním názorem některého účastníka sám o sobě nemůže vyvolávat pochybnosti o nestrannosti soudu. Není vůbec výjimkou (právě naopak), že se soud přikloní na stranu některého účastníka sporu, a jelikož považuje jeho právní posouzení věci za správné (shodné se svým), osvojí si jeho argumentaci a v souladu s tím i vydá příslušné rozhodnutí.

Důležitost předběžného právního názoru soudu tkví, mimo jiné, i v tom, že účastníkům řízení poskytuje možnost zhodnotit svoje aktuální postavení ve sporu (přehodnotit svoje šance na úspěch), a v návaznosti na to, kromě úpravy své argumentace, i vykonat některý dispozitivní procesní úkon. Pokud například, v určitém konkrétním řízení na základě předběžného právního posouzení věci vysloveného soudem daný účastník reálně zhodnotí svoje postavení jako nepříznivé (t.j. se při objektivním posouzení věci ztotožní s předběžným názorem soudu), může vzít žalobu spět, resp. vzít žalobu spět pouze v části anebo může iniciovat urovnání věci smírem. Předběžný právní názor soudu tedy může významně přispět ke zrychlení řízení, v konečném důsledku čeho napomáhá snižovat náklady účastníků, které jim v souvislosti se soudním řízením vznikly (náklady dokazování, náklady právního zastoupení, hotové výdaje – cestovné, ztráta času, atd.).

Neméně důležité je připomenout, že předběžný právní názor soudu není možné vykládat jako jakékoliv prejudikování rozhodnutí soudu. Soud není svým předběžným právním posouzením věci vázán, a v konečném rozhodnutí se k němu může buď přiklonit anebo rozhodnout odlišně, resp. i v dalších fázích soudního procesu může soud (např. s přihlédnutím na nové skutečnosti) svůj předběžný právní názor upravit anebo zcela změnit. Z pohledu účastníků řízení jde o významnou pomůcku při pochopení myšlenkového pochodu soudu a zároveň možnost zaměřit svoje další důkazní návrhy a skutkové a právní přednesy takým způsobem, aby se buďto vyslovený předběžný názor soudce/soudu potvrdil anebo vyvrátil. Ve všeobecnosti je tedy potřebné předběžný názor soudu hodnotit kladně a na jeho uplatňování v praxi (pokud to okolnosti případu umožňují) důsledně trvat.